Rozpis tréninků
Út 3.12.2024 16:00 - 17:30 : Přípravka
                                       (Marcel)
18:00 - 20:00 : Pokročilí +
                                       (Marcel)
Čt 5.12.2024 16:00 - 17:30 : Přípravka
                                       (Marcel)
18:00 - 20:00 : Pokročilí +
                                       (Marcel)
Út 10.12.2024 16:00 - 17:30 : Přípravka
                                       (Marcel)
18:00 - 20:00 : Pokročilí +
                                       (Marcel)

Misogi - Vyhánění duchů

Nádherný článek popisující Misogi od autora Miroslava Kodyma, prezidenta ČAA (Česká Asociace Aikido) v ČR.

Misogi v šintó

Misogi (misogi harai, harai, óharae) je jedním z nejstarších a nejdůležitějších obřadů očišťování japonského náboženství šintó. První zmínky o purifikačních praktikách jsou dochovány z 8. století v japonských mýtech Kodžiki. Původně se očišťování, jako forma vymýtání zlých vlivů a potlačení nepříznivých rysů člověka, provádělo dvakrát do roka převážně způsobem omývání pod tekoucí vodou. Postupně se přidávaly další rity očišťování a obnovování, které sloužily k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského života jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, ale i noční můry a špatná znamení. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; pobytem pod vodopádem (jin) prýštícím z hory (jang) tzv. takišugjó; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu. Kněz šintó může provést očistu i pouhým mávnutím krátké hůlky s proužky bílého papíru (gohei).

Očistné rituály šintó vycházely z předpokladu, že je nutné se všem znečištěním vyhnout a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty periodicky odplavovat purifikační a obnovovací obřadní procedurou tak, aby výsledkem bylo subjektivní obnovení původního stavu čistoty. I mnohé jiné náboženské systémy věnují pozornost principům očišťování, a zvláště pak očistě ducha. Například křesťané se svými hříchy pravidelně předstupují k svaté zpovědi. Cesta bohů (šin-tao) klade na čistotu a očistu mimořádný důraz. Jádro šintoistického ideálu čistoty spočívá ve snaze vést čistý a upřímný život pod ochranou božství (kami). Ve vlhkém podnebí Japonska je i z praktického hlediska tělesná čistota prvořadá a je vždy spojena s očistou duchovní. Toto pojetí pak vyjadřuje jak abstraktní princip, tak konkrétní přirozené jsoucno a bytí člověka v univerzu, a usiluje o harmonickou jednotu všech přírodních jevů. Kami, „to, co je nahoře“ a co člověka přesahuje, zaplňují japonskou krajinu, jsou všudypřítomné a je jedno, zda se projeví ve stromu, hoře či kameni. Kult kami tak postihuje úctu k přírodě i k předkům, je odpovědností vůči duchovní kontinuitě a tradicí země vycházejícího slunce par excellence. Japonci v kami spatřují zdroj života a požehnání, proto je vzývají a obracejí se k nim s prosbou o požehnání. Nemusí přitom příslušet k rigorózní sektě či navštěvovat chrámy, stačí jim pořídit si domácí svatyni (kama-dana). Aby před kami mohli předstoupit a byli pro ně přijatelní, pravidelně podstupují očistné procesy. V průběhu některých forem očišťování často téměř obětují vlastní identitu, aby ji v obnovovacím procesu opět sami nabyli. Sebeobětování, fyzická námaha a tělesné vypětí mají duchovní ráz a obnova znamená změnu a návrat k prvotnímu stavu čistoty.

Misogi v budó

Misogi je pojem pocházející především z šintó. To je však jen jedním kamínkem celkové náboženské mozaiky a jako žádnou jinou z japonských tradic nelze šintó poznávat a interpretovat izolovaně. Dnešní japonské „náboženství“ vytvářelo sedmero složek: šintóizmus, taoizmus, buddhizmus, konfucianizmus, křesťanství, lidové náboženství a nové náboženské směry (tenri-kjó, sóka gakkai aj.). Jeho podstatou je koexistence mnoha tradic v rámci jedné cesty. Zájemce o hlubší pochopení náboženských východisek současné japonské kultury a projevů jejich cest nalezne dostatek odborných materiálů i u nás (H. Byron Earhart: Náboženství Japonska; přímo z oblasti budó texty PhDr. I. Fojtíka aj.).

Stopy původních náboženských praktik či filozofických východisek lze nalézt v celé hierarchii vztahů a jednání při praktikování většiny disciplín budó (zakladatel, tradice, učitel, žák), ani etiku a etiketu dnešních dódžó si bez nich nelze představit. Některé principy šintó, včetně očistných cvičení například pod horským vodopádem či tisícem seků mečem, původně jistě mnohem více náboženské, pronikly i do moderního budó. Symbolikou šintó je pravděpodobně prostoupeno i mnoho dalších prvků a cvičení v různých japonských bojových uměních, v některých více (sumó), v jiných méně.

Otázkou zůstává, zda je třeba i dnes po šintoistických kořenech pátrat. Co nám Evropanům může přinést velmi specifické šintó? Vždyť šintóizmus, tato forma původně „náboženské“ výchovy bez teologie a dogmatů, se v moderní historii a zvláště v letech druhé světové války stalo japonským státním náboženstvím, dogmatem a pro mnohé synonymem tmářství, fanatizmu a nelidskosti. I fanatičtí kamikaze byli šintóisté v samurajské tradici poslední a definitivní formy Misogi – seppuku. Můžeme se inspirovat nebo dokonce řídit požadavky bušidó, ve skutečnosti pravidly středověkých „námezdních žoldáků“? V praxi možná tak v cizinecké legii a na samuraje si můžeme jen hrát. Samurajské historky ovšem mají rádi všichni stoupenci budó, i když ti starší a zkušenější by to často nepřiznali. Proč si tedy trápit tělo šintóistickým „cvičením“ a neučinit si poslední den roku příjemnějším?

Například v aikidó se po úvodních dechových cvičeních zaujímá pozice gaššó (meditační cvik v pozici s rukama sepjatýma před obličejem), před vlastním procvičováním technik se „pádluje na symbolické lodi“ (torifune undó) nebo seká pomyslným mečem do mnoha směrů (šiogiri undó). Na otázku o smyslu a původu zmíněných cvičení mě kdysi jeden z mých prvních učitelů odpověděl poukázáním na hluboce nábožensky založeného zakladatele aikidó. I když dnes po letech vím, že zmíněná cvičení lze logicky či „technicky“ vysvětlit, již nejeden z noviců aikidó mně jako učiteli nesměle položil otázku. Její řešení mu pro pokračování v praxi aikidó i jako věřícímu křesťanovi připadalo osobně neschůdné. Jsou aikidisté šintóisté či buddhisté? Musí se zakladateli aikidó uklánět a ruce sepínat? V naprosté většině nejsou ani šintóisty, ani buddhisty, i vzhledem k výchově a známým historickým skutečnostem, jsou převážně mladí čeští aikidisté dokonce nejčastěji neznabohy. Některý z nich možná inklinuje k obrazoboreckému zenovému buddhizmu, jiný třeba pravidelně navštěvuje katolický kostel, k šintoizmu si někdo najde vztah jen naprosto výjimečně. Přesto se svobodně uklánějí, spínají ruce a někteří z nich dokonce věnují každoročně alespoň hodinu očistě své i svého dódžó.

Kolik prvků náboženství, filozofie, kultury, nebo chcete-li „japonského ducha“, je pro studium budó nezbytných a kolik jich lze postrádat? Toť kardinální otázka. Odpovědí na ní může být koncept šinge muhó.

Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez, v našem případě „japonského“, ducha a bez kokoro (srdce) by byla praxe budó jen obyčejným nácvikem agresivních metod, vyjádřeným v struktuře té či oné disciplíny. Když z bojových umění odstraníme jejich spirituální stránky, uzříme vyznavače boje toliko praktikující techniky kdysi vytvořené k zabití lidské bytosti. Jejich činnost tak může být jen záminkou k provozování legálního a uspořádaného násilí. V lepším případě, o čemž ostatně svědčí současná realita některých disciplín, třeba i úspěšným, ale duchovně, technicky, časově i jinak limitovaným druhem sportovního vyžití.

Jedním z nejmohutnějších projevů japonského tvůrčího ducha je kompilace, uspořádání či obměna detailu, aranžmá jednotlivostí do dokonalého celku. Náboženské a myšlenkové kořeny, ať již šintoistické, taoistické, buddhistické či konfuciánské, které se v budó výrazně projevují, poukazují na význačný rys společný všem oblastem japonské kulturní tradice a umělecké tvorby – eklektizmus za účelem vytvoření duchovní syntézy. Instituce duchovních cest (dó), která takto vznikla, nebyla ani v Japonsku provozována náboženskými mysliteli, ale lidmi, kteří se ve své praxi duchovní, tvůrčí i praktické pokoušeli o hlubokou syntézu ducha i těla. Koncepce a projev jednotlivých dó spojily praktickou životní zbožnost s estetikou a duchovní zkušenost s tělesnou v celek, který je samou esencí japonské kultury. Adepti těchto cest mnohdy pokročili v integraci jednotlivých aspektů duchovního života nejdále. A budó je všemi svými kořeny jednou z nejvýraznějších japonských duchovních cest.

Při jeho studiu není nezbytně nutné zabývat se japonským zenem, neřkuli šintóizmem, a přesto se pro mnohé Evropany může cesta bojových umění stát nejen dočasným, ale celoživotním koníčkem, dokonce přímo životním stylem. Budó však nemůže přestat být japonským bojovým uměním. Nemůže přepsat minulost a oddělit se od svého kulturního pozadí. Ona kardinální otázka a problém jsou základní a nabývají na důležitosti tím více, jak se od minulosti i kořenů budó vzdalujeme, jak časem spojitost s duchovními či náboženskými východisky danými zakladateli disciplín přirozeně slábne.

A proto, i když cvičíme například aikidó, z hlediska časového určení vzniku velmi mladé a moderní budó, měli bychom vnímat a přijímat poselství jeho velmi prastarého japonského původu a kořenů. V pozici seiza se přece na cvičení bojových technik připravujeme, ač často o meditaci nebo zenu víme velmi málo. Pozici gaššó přece praktikujeme, ač často o šintó nevíme skoro nic. Nacvičujeme vcelku praktické, neboť jsou přítomny téměř ve všech současných systémech boje beze zbraně (kde se tak ovšem nenazývají), techniky boje a nazýváme je přece kotegaeši (místo „hod vnějším výkrutem zápěstí“), tenči nage (místo „hod vzad s vychýlením ve směru země nebesa“), nebo šio nage (místo „hod do čtyř směrů“). Nemusíme se přece při tom ani učit japonsky.

A tak i dnes pro adepta budó a v České republice může být Misogi, tento starý původně šintóistický očistný rituál se všemi svými tělesnými i duševními aspekty, současně očistou těla (tělesnou hygienou), srdce (duševní disciplínou provozovanou za účelem sebeuvědomění), místa (očistou místa, kde člověk žije nebo cvičí budó) i duše (vnitřním očištěním). Může mu posloužit k získání pevného ducha, rozvíjet jeho ki a přispívat k jeho zmoudření. Moudrý člověk přece využívá i zdánlivě neprospěšných věcí, kterým občas ani sám dokonale nerozumí, ke svému užitku. S jejich prožitkem roste i jeho osobní zkušenost, a ta mu pak třeba časem umožní zpětně porozumět.

"Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání."
Bruce Lee
Kalendář akcí
Prázdný
Novinky na webu
Nejsou