Pokud budeme chtít z širšího hlediska poznat vývoj bojového systému,
dnes známého pod názvem karate, bude nutné nahlédnout do jeho historie
a s tím spojených souvislostí. V Číně existují bojové systémy již několik tisíc let.
Už za doby vlády „Žlutého císaře“
ve třetím tisíciletí před naším letopočtem bylo
obyvatelstvu nařizováno pěstovat pohybová a bojová cvičení. Číňané už v té době
věděli, že tato cvičení slouží zároveň jako účinná metoda pro utužování těla
a zachování zdraví. Později tento princip nařízení převzal i další čínský císař Júa.
Důkazem mohou být některé archeologické nálezy váz na území Číny, pocházející z doby
více jak tisíci lety před naším letopočtem, na kterých jsou reliéfně znázorněny
techniky pěstního zápasu a také některá držení v zápasnických chvatech.
Říká se, že kata jsou stará jako bojové systémy samotné. Podle jedné z verzí se
všeobecně za první sestavu, i když se v podstatě jednalo o gymnastické a dechové
cvičení nežli o formu, považuje soubor tělesných cviků, který byl původně určen pro
zlepšení fyzické kondice a upevnění zdraví šaolinských mnichů. Tato metoda měla
zároveň sloužit i pro rozvoj harmonie těla, mysli a ducha. Toto tělesné cvičení
zavedl podle všeobecně přijímané verze indický buddhistický misionář Boodhidharma
(čínsky Ta-Mo, japonsky Daruma Taishi), po svém příchodu do kláštera Šaolin kolem
roku 520 n.l. Tento (z pohledu vývoje bojových systémů) historický klášter,
opředený množstvím mýtů a legend, se nachází v čínské provincii Henan. Klášter dal
v roce 477 n.l. postavit císař Siao-wen jako poctu buddhistickému učiteli Bhadrovi.
Boodhidharma toto cvičení nazval „Shih-po-Luo-han-sho“, v překladu „osmnáct rukou
Luo-han“. Slovo „Luo-han“ označuje buddhistické svaté, tzv. Arhaty. Takto jsou
nazýváni ti, kteří dosáhli nirvány. Toto ucelené tělesné cvičení sloužilo zároveň
i jako doplněk k meditačnímu směru buddhismu, který Boddhidharma rovněž v tomto
klášteře zavedl. Některé prvky tohoto cvičení vycházely z původního indického
bojového systému, nazývaného „Vanžrámuští“, v překladu „tvrdá pěst“. V Indii v té
době směla tento bojový systém praktikovat pouze šlechta Kšatriú, z které pocházel
i sám Boodhidharma.
Další metoda, kterou podle legendy údajně Boodhidharma zavedl spolu s doplněním
o vlastní verzi dechových cvičení, podporujících meditační praktiky, je obsažena
v systému Ekkin-kyo. Z tohoto systému měli mít šaolinští mniši údajně schopnost
čerpat duševní a fyzickou sílu, díky níž pak prosluli po celé Číně pro jejich odvahu,
statečnost a vynikající bojové schopnosti. Tento systém se stal základem pro později
vyvinuté legendární šaolinské Kempo, neboli Chuan-fa (Chuan – metoda, způsob, fa – pěst).
Podle některých historiků Boodhidharma údajně zavedl rovněž i kodex Wu-te
představující z morálního hlediska něco jako „ctnost bojovníka“ nebo
„disciplína bojovníka“. Z tohoto základního kodexu byl později vytvořen
tzv. Dojokun, neboli „etická pravidla chování žáka bojových umění“.
I když je dnes Boodhidharma všeobecně považován za symbol předchůdce později
vytvořeného bojového stylu Chuan-fa, ze kterého později vzniklo dnešní karate,
přesto nikdy žádný bojový styl nevytvořil. Jako symbol bojového umění je Boodhidharma
uznáván kvůli jinému aspektu, a sice že podstata jeho učení spočívala ve zdůrazňování
harmonie pohybu a s tím spojených principů Yin a Yang. Tuto metodu učil
prostřednictvím cvičení správného dýchání. A jelikož každý styl karate zachovávající
původní tradici zdůrazňuje tyto principy a má je také obsaženy ve svém systému,
stal se Boodhidharma z tohoto důvodu symbolem pro tento bojový styl.
Později další šaolinský mnich Chuen Yuan rozšířil Boodhidharmovo cvičení
„osmnácti rukou“ na 72 cviků a posléze spolu s dalšími dvěma mnichy Li-Chengem
a Pai-Yu-fengem jej upravil na 170 cviků. Tento systém, sestávající celkem z pěti
forem – draka, tygra, leoparda, hada a jeřába, nazvali Ng-Ying-Ga. Nejednalo se
však ještě o kata ve smyslu souborných cvičení, ale především o různé způsoby vedení
boje. Tato metoda obsahovala některé charakteristické postoje, včetně různých způsobů
přemisťování a zahrnovala rovněž i používání obranných a útočných prvků a také
propracovanější metody prohloubeného dýchání.
V průběhu vývoje tohoto bojového systému byly vytvářeny jednotlivými experty typické
formy sestav, které měly různé podoby. Původně se tento bojový systém neskládal
z několika stylů, jako je tomu dnes, ale pouze z osobního pojetí, těžiště a principů
jednotlivých mistrů, kteří jej dále rozvíjeli. Tyto principy pak byly obsaženy v jimi
vytvořených individuálních formách. Každý mistr do těchto forem vkládal své vlastní
prvky na základě svého osobního přístupu k danému stylu. Takto upravené formy pak
předával dále svým žákům. Vzhledem k tomu, že v té době neexistovaly žádné písemné,
ani jiné záznamy o těchto formách a ústní předání nemohlo dostatečně vystihnout
všechny detaily, bylo další předávání těchto forem odkázáno na různé interpretace
jednotlivých následovníků daného stylu. V té době ani nebyl možný jiný způsob učení.
Tento postup sice zaručoval svým způsobem další vývoj těchto forem, ovšem za cenu
toho, že současně docházelo často k jejich obsahovým změnám. Proto se také některá
z velmi starých kata do dnešních dnů vůbec nedochovala, a jiná, která se dochovala,
byla zase poznamenána tímto vývojem natolik, že její dnešní podoba se od té původní
zcela liší.
Vývoj bojového systému karate na Okinawě byl ovlivňován několika aspekty probíhajícími
nezávisle na sobě jak z časového, tak z historického pohledu. Největšího rozmachu ve
svém vývoji doznal tento bojový systém nikoli v kolébce svého vzniku v Číně,
ale paradoxně až na Okinawě, kam byl z Číny ve své původní formě přenesen.
Okinawa, v doslovném překladu „rosa v otevřeném moři“, je hlavním ostrovem v souostroví
Ryukyu, ležícím mezi Taiwanem a Japonskem. Vývoj tohoto bojového systému na Okinawě
ovlivnilo mnoho faktorů, mezi nimiž důležitou roli sehrálo rovněž i zeměpisné umístění
tohoto ostrova.
Bojový styl Chuan-fa byl importován na Okinawu přibližně kolem 10.století n.l. čínskými
mnichy. Ti se na svých cestách, za účelem šíření učení buddhismu, dostali až na tento
ostrov. Okinawa je ve spojení s bojovými systémy Tode a Kobudo důležitým historickým
místem, něco jako byl Řím pro Evropu. Zde došlo v průběhu osmi staletí (mezi obdobími
Sui a Ming) díky již zmíněnému systému Chuan-fa ke značnému vývoji a následnému
rozmachu těchto bojových systémů. Tento vývoj poznamenal již vytvořený domorodý bojový
systém, který byl na Okinawě v té době už delší čas praktikován pod různými názvy
jako Reymio Tode („podivuhodná čínská technika“), Shimpi Tode („tajemná čínská technika“),
Tode, Toudi, nebo také zkráceně Te. V překladu Tode znamená „technika Tang“, nebo také
„čínská technika“ (TO = okinawský výraz pro čínskou „dynastii Tang““,
DE nebo TE = okinawský výraz slova „technika“). Původní okinawský bojový systém však
postrádal jakékoliv filosofické principy, včetně etických norem. Byl založen na
omezeném počtu technik, kde hlavní roli zastávaly většinou techniky zavřených pěstí.
Jeho cílem bylo studium připravenosti pro možnost optimálního řešení konfliktních
situací v případě střetného boje, a to za účelem vlastního přežití.
První kontakty Okinawy s Čínou se začaly uskutečňovat přibližně v letech 560 – 618 n.l.
za vlády dynastie Sui a to z podnětu čínského císaře Yang Chiena. Tento císař, hnaný
touhou po odhalení tajemství života a přeměny kovů ve zlato, vyslal expedici, která
dostala za úkol najít „zemi šťastných a nesmrtelných“. Ta se měla podle pověsti
nacházet někde na východě. Expedice Číňanů nakonec doplula až k souostroví Ryukyu,
kde však měla u břehů Okinawy údajně ztroskotat. Podle některých autorů měla tato
historická událost údajně vliv i na první osidlování tohoto ostrova.
V 7. století Čína oficiálně uznává Japonsko jako samostatný a politicky nezávislý
subjekt Toto přispělo k tomu, že se začala mezi oběma zeměmi rozvíjet (mimo jiné)
i obchodní činnost, která byla realizována přes Okinawu. Pozdější obchodní vztahy
samotných obyvatel Okinawy s jinými zeměmi rovněž ovlivnily další vývoj a formování
bojových systémů na tomto ostrově. Přispělo k tomu i to, že ve 14. století Čína,
v rámci svých diplomatických styků, vyslala na ostrov Okinawu tzv. „kulturní poselstvo“
v podobě několika čínských rodin, které se mělo každý druhý rok opakovat. Toto
poselstvo bylo tvořeno převážně z řad řemeslníků, umělců a dalších potřebných profesí,
ale byli mezi nimi i mniši a kněží. Tyto čínské rodiny se na Okinawě usadily a jejich
členové začali postupně zasvěcovat místní obyvatelstvo do tajemství výroby papíru,
keramiky, černého čínského laku, ale i také do stavby lodí. Předpokládá se, že mezi
členy těchto rodin bylo i několik významných expertů čínského Chuan-fa té doby,
kteří na Okinawě začali postupně tento bojový systém vyučovat.
Tímto byl pochopitelně ovlivněn další samotný vývoj již praktikovaného Tode.
S čínským bojovým systémem Chuan-fa se měla někdy kolem 14. století na Okinawu
dostat současně i první kata, která se později stala nedílnou součástí tréninku
tohoto bojového systému.
Samotný vznik původního okinawského systému boje bez použití zbraně je z historického
pohledu odhadován na dobu zhruba před více jak 1000 lety. V té době ještě nebylo
používání klasických bodných a sečných zbraní na Okinawě běžnou záležitostí.
Pro místní obyvatelstvo byla v té době znalost určitého způsobu boje bez použití
zbraně životní nutností a často i otázkou přežití. Důvodem byly časté okupační
nájezdy japonských vládců, kteří si jako první začali uvědomovat výhodnou strategickou
polohu ostrova a následně ji také důsledně využívat ke svým kolonizátorským cílům.
Tento bojový systém, ve kterém stěžejní základ tvořily různé techniky rukou a nohou,
především ale sevřená pěst, byl trénován se značnou vážností, protože na jeho
účinnosti bylo závislé vlastní přežití. V té době byl při výcviku Tode kladen velký
důraz nejen na rozvoj technik, ale i na rozvoj tělesných schopností.
V historii okinawského bojového systému byla důležitá tři období, která tento bojový
systém značně ovlivnila a měla rozhodující vliv na jeho rozvoj. První z těchto zmíněných
období začalo kolem roku 1429. Tehdy bylo vydáno na Okinawě královské nařízení
Bunjirikokuseisaku, které mělo podporovat zavedený vzdělávací systém. Současně s tím
jak narůstala všeobecná vzdělanost, narůstala i vzdělanost v bojovém systému Tode.
Někdy kolem roku 1470 začalo docházet na Okinawě k vojensky podněcovaným nepokojům.
Tyto mocenské šarvátky vyvrcholily roku 1479 svržením staré dynastie Sho, vedené
králem Sho-Hashi. Toto byl začátek druhého z těchto tří období, kdy byla nastolena
nová dynastie. Nový král nástupnické dynastie Sho-Shin vydal královský výnos Haitorei,
který pod trestem smrti zakazoval každému bez výjimky nosit zbraň. Tento královský
výnos vyvolal mezi šlechtou značné rozhořčení, protože právo nosit meč bylo v té době
znakem vysokého společenského postavení. Král nařídil zároveň zkonfiskovat veškeré
zbraně a umístit je na hrad, kde sídlil. Toto nařízení se vztahovalo na všechny
předměty, včetně zemědělského a pracovního nářadí, které by mohly být použity
domorodým obyvatelstvem v případě povstání jako zbraň. V každé vesnici byl proto
ponechán jediný nůž na krájení potravin, který byl ale přikován na řetěz k místní
studni. V souvislosti s tímto nařízením se museli všichni příslušníci okinawské
šlechty, včetně svých rodinných příslušníků, přestěhovat do hlavního města Shuri,
aby tak byli neustále pod vládní kontrolou. Toto nařízení se současně vztahovalo
i na praktikování bojového systému Tode, který se proto dále musel cvičit v naprosté
tajnosti převážně v noci, pod rouškou tmy, nebo na dobře skrytých místech. Tomu,
kdo by byl přistižen při jeho praktikování, hrozil nejpřísnější trest.
Roku 1604 vydala japonská vláda na Okinawě zákon zakazující vlastnění veškerých
zbraní. To byl začátek třetího z výše zmiňovaných období, nazývaného Kimbuseisaku.
Pouhých pět let poté, v roce 1609, byl vydán dekret umožňující tehdejšímu šógunovi
Hidetaka Tokugawovi obsadit a kolonizovat Okinawu. Po vpádu klanu Satsuma z Kyushuna
Okinawu si tento klan ostrov po krátké době podrobil. Tato japonská nadvláda,
trvající nepřetržitě dalších 300 let, přinesla místnímu obyvatelstvu nesmírné utrpení,
bídu a neustálé ponižování ze strany japonských okupantů. Obyvatelé Okinawy byli
neustále využíváni k těžkým nuceným pracím a doslova vydíráni drastickými daněmi.
Jakýkoli, byť i malý pokus o odpor Japonci ihned krutě a bez milosti trestali.
V této době vzniklo hluboké nepřátelství ze strany obyvatel Okinawy vůči Japoncům,
které nebylo do dnešní doby překonáno.
Toto doslova otrokářské zřízení dalo místnímu obyvatelstvu, sužovanému drastickými
opatřeními a zároveň zoufalou bezmocí proti japonským okupantům, silný podnět pro
následný rozvoj okinawského systému Tode. Ten umožňoval jeho adeptům přetvořit své
tělo ve skutečně smrtící zbraň, což na sobě pocítili hlavně Róninové, sloužící
japonským okupantům. Atmosféra krutosti okupantů vůči domorodému obyvatelstvu
neustále houstla. Tento neudržitelný stav podnítil příslušníky okinawské šlechty
k rozviji Tode, boje beze zbraně, zatímco obyčejné obyvatelstvo, které tvořili
většinou řemeslníci, rolníci a rybáři, začalo používat předměty denní potřeby,
včetně pracovních nástrojů a přetvářet je tak na velice účinné zbraně. Rolníci byli
nuceni cvičit tajně během denních prací, protože pracovní nástroje, které ráno
vyfasovali, museli večer zase vrátit. Tímto byl položen základ pro později vyvinutý
a vysoce účinný bojový systém, který se plně osvědčil při častých střetech proti
ozbrojeným okupantům, který dnes známe pod názvem Kobudo. Výuka Tode tehdy probíhala
často pouze v rodinném kruhu a výuka jiných, nežli rodinných příslušníků nebyla
v té době přípustná. Na straně jedné tento způsob výuky zamezoval případnému odhalení
učitelů a jejich následné likvidaci, na straně druhé však toto znamenalo, že se
ostatní okinawské obyvatelstvo o umění těchto mistrů nikdy nedozvědělo. Často se
proto stávalo, že s úmrtím posledního zasvěceného člena rodiny nebylo možné dál
předávat rodinný systém bojového umění. Tímto způsobem zřejmě zaniklo mnoho unikátních
forem pojetí Tode, které se bohužel již nedochovaly.
Později, když na Okinawě začala vzkvétat obchodní činnost, obyvatelé Okinawy více
cestovali i mimo ostrov. Své obchodní aktivity směřovali do Číny, Japonska, Koreje
a posléze i do Indonésie, Vietnamu, Thajska a Filipín. Ze svých obchodních cest si
přinášeli s sebou mimo jiné i poznatky o bojových systémech zemí, které při svých
cestách navštívili. Hlavním zdrojem poznatků pro ně však byly především prvky,
které získali z jihočínských bojových stylů Chuan-fa. Tyto styly odvozovaly svůj
původ jak ze stylu kláštera Shaolin, tak i z ostatních stylů pocházejících z jižní
Číny, především z provincie Fukien. Takto získané dovednosti dokázali obyvatelé
Okinawy, s využitím staletých zkušeností ze svého systému Tode, přetvořit pro vlastní
použití a vyvinout tak velmi účinný bojový systém. Ten později, aby z něj odstranili
čínský vliv v jeho názvu, namísto původního Tode, začali nazývat Okinawa-te
(technika Okinawy). Vývoj takto importovaných způsobů boje bez použití zbraní
a jejich prolínání spolu s domorodým uměním Tode probíhal na Okinawě zhruba po tři
století. Během tohoto časového úseku postupně došlo k vytvoření bojového systému,
který byl již v té době na velmi vysoké úrovni.
Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te, a Tomari-te)
a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto bojové umění bylo ovšem v protikladu k dnešnímu
karate čistá metoda sebeobrany a odlišovala se značně od později vzniklých japonských
stylů (Shotokan-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu, aj.). Také tréninkové metody vykazují
značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Zatímco dnes je trénink
technik uspořádán na sbírání bodů v utkání, zdůrazňovalo Okinawa-te působení techniky.
Necvičilo se aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojovný
smysl techniky nebyl v zasažení protivníka, ale v působení (ikken-hissatsu).
Techniky, které se dnes vyskytují v klasických kata, mohou být pochopeny, jen když
jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich není třeba v utkání používat a to vedlo
k tomu, že byly rozvíjeny v moderním karate čisté tělesné techniky ( Shosa ),
které přirozeným způsobem měnili celkovou strukturu starého umění.
Zatímco je dnešní trénink techniky uspořádán tak, aby byl protivník virtuozitou
v pohybech a rychlostí překonán, a aby tím bylo docíleno „bodu“, zajímalo mistry
Okinawa-te jen málo, zda mohli svého protivníka a jeho útok přežít.
V rámci kulturních styků Číny s Okinawou vybral v 18. století císař Ming třicet šest
čínských rodin, které vyslal na Okinawu. Tyto rodiny se měly usídlit v okolí města
Naha. Spolu s nimi přišel i muž, s nímž je spojován jeden z nejstarších názvů kata.
Jeho jméno bylo Kushanku (japonsky Kosokun) a měl to být údajně jeden z největších
expertů bojových umění té doby. Jedna z verzí uvádí, že se jednalo o císařského
vyslance, podle jiné verze se mělo jednat o čínského vojenského atašé. Ten po svém
usazení na Okinawě začal místní obyvatele vyučovat jeden z bojových systémů Chuan-fa.
Později svému nejznámějšímu žáku Shungo Sakugawovi (1733 – 1815), který se u něj učil
6 let, předal kata Kushanku. Sakugawa později tuto kata doplnil o svou vlastní verzi
a takto upravenou jí předal svému žáku Sokon Matsumurovi. Ten později tuto kata
zařadil do systému Shorin-ryu, kde se ještě dnes stále pod jejím původním názvem
vyučuje. Zhruba až do začátku 19. století, kdy se ještě Tode cvičilo tajně, byla kata
hlavním těžištěm každého tréninku spolu s makiwarou, která sloužila jako tréninková
pomůcka pro rozvoj kime a správné tvrdé techniky. Makiwara byla používána z důvodu,
že se adept učil usměrňovat tok vnitřní energie účinně do cíle tak, až se technika
stala smrtící zbraní. V té době byl na kata kladen veliký důraz, větší než na
techniky samotné, především po stránce duchovní. Mistři věřili, že veškeré tajemství
karate je ukryto právě v kata. Z tohoto důvodu byla makiwara a kata nejvíce ceněnou
tréninkovou metodou. Okinawští mistři považovali kata za „srdce“ Tode a makiwaru za
jeho „ duši“. Tode v té době bylo praktikováno výlučně jako sebeobranný systém a jeho
účelem bylo destrukčním způsobem vyřadit nebo zabít protivníka v boji. Z tohoto
důvodu bylo žádoucí techniky trénovat tak, aby byl adept Tode schopen jediným úderem
nebo kopem vyřadit protivníka z boje a zároveň, aby dokázal neutralizovat sílu
v technikách protivníka a tím ustát útoky vedené plnou silou na jeho tělo. Proto byl
v té době ve výcviku kladen veliký důraz rovněž na rozvoj síly a celkové odolnosti
těla. Cílem takto vedeného tréninku bylo dosažení ničivé schopnosti, nazývané
„Ikken-Hitssattsu“, neboli“zabít jediným úderem“ a současně s tím byla praktikována
i metoda tréninku, kdy se adept učil schopnosti neutralizovat sílu v technikách
protivníka „Kake Dameshi“. V historii je přesto známo jen skutečně malé procento
expertů, kteří byli schopni tímto způsobem rozhodnout boj. Trénink útoku a obrany
s opravdovým soupeřem tak, jak jej známe dnes ve všech formách kumite, tehdy ještě
neexistoval a nebyl vůbec myslitelný kvůli nekontrolovanému dopadu technik na cíl.
V té době byly velmi dobře známé destrukční schopnosti technik a mistři proto
odmítali jakoukoliv konfrontaci, a to i v podobě třeba jen řízeného boje. Byli si
dobře vědomi toho, že na první pohled zdánlivě neškodně provedený úder může po nějaké
době zasaženému přivodit vážné zdravotní problémy a někdy i smrt. Tehdy bylo již
dlouhou dobu známé umění, pocházející z Číny a nazývané „Dym-mak“, v překladu
„dotek smrti“. Znalec tohoto systému údajně dokázal lehkým úderem nebo někdy
i dotekem na vitální bod na těle, přivodit zasaženému po nějaké době smrt. Z tohoto
důvodu bylo nutné využít v tréninku umělou bojovou situaci, kterou cvičící bude
ovládat pomocí své mysli a svého bojového ducha. Proto také hlavním těžištěm tréninků
byla kata.
S postupem času přestávali být jednotlivé styly Okinawa-te utajované, což vedlo
nakonec k vzájemným výměnám zkušeností a poznatků mezi jednotlivými mistry z měst
Shuri, Tomari a Naha. Následným vlivem duchovního učení buddhismu a taoismu, které
bylo neodmyslitelně spojené s okinawským Tode, se začaly na Okinawě nezávisle na sobě
formovat tři hlavní školy, které postupně začaly nabývat konkrétní podoby ucelených
systémů. Tyto styly, které byly pojmenovány podle místa jejich vzniku, silně
ovlivnily další rozvoj karate na Okinawě. V okolí Shuri, jako královského města
bohatých šlechtických rodin Okinawy, vznikl systém, nazývaný Shuri-te, který cvičila
místní šlechta. Prvním mistrem tohoto systému byl Shungo Sakugawa (1733 – 1815),
přezdívaný také „Tode Sakugawa“. Ve městě Tomari obývaném především farmáři a rolníky
byl vytvořen styl, nazvaný „Tomari-te“. Jeho prvním a zároveň významnějším
představitelem byl mistr Kosaku Matsumura (1829 – 1898). V přístavním městě Naha,
obchodního a komerčního centra Okinawy, zase vznikl z původních dvou linií mistrů
Asona a Waichizana, které byly založeny na kata Naifanshi, styl nazývaný „Naha-te“.
Linie Ason však postupně zanikla úmrtím jejího posledního mistra Oyataky Tomigusuku
a z linie Waichizan vznikl později cestou přes mistra Higashionna a Miyagiho styl
Goju-ryu.
V určitých oblastech a bodech nebylo Okinawa-te pouhou sebeobranou, ale přisvojilo
si filosofii, kde určitá lidská podoba byla zavedena do systému tréninku. Toto bylo
především praktikováno v době Itose a Matsumury. Během této doby většina instruktorů
karate limitovala počet svých studentů, kteří byli přijati. Avšak tato praxe
skončila, když bylo karate zavedeno do veřejných škol. Veřejná výuka karate začala
na základní škole v Shuri v roce 1901 pod vedením Itose. Když Itosu začal učit ve
veřejné škole, byl už starý muž. Jeho dva nejlepší studenti Yabu a Hanashiro
v podstatě vyučovali pod jeho dohledem.
S rozmachem karate ve školách se začal v každé z nich vytvářet určitý specifický styl
daný především učitelem. Zde jsou některé první školy a jejich instruktoři:
ŠKOLA: |
|
UČITEL: |
|
|
|
Okinawská střední škola 1 |
|
Itosu Yasutsune |
|
|
Hanashiro Chomo |
|
|
Shiroma Shinpa |
Okinawská střední škola 2 |
|
Kyoda Juhatsu |
Okinawská pedagogická univerzita |
|
Itosu Yasutsume |
|
|
Yabu Kentsu |
|
|
Funakoshi Gichin |
|
|
Miyagi Chojun |
Obchodní střední škola Naha |
|
Miyagi Chojun |
Zemědělská střední škola |
|
Kyan Chotoku |
Poprvé před veřejností demonstroval karate Funakoshi v roce 1915. V roce 1918
Motobuho bratři, Miyagi, Shiroma, Mabuni a Kyan začali cvičit a utvářet neformální
diskusní skupinu. Ve stejnou dobu vytvářeli skupiny další lidé jako Funakoshi,
Oshiro, Tokumura, Ishikawa, Chibana a Tokuda. Později v roce 1925 tyto dvě skupiny
začaly organizovat skupinová setkání, která se skládala jak z diskuzí,
tak i fyzického tréninku.
Gichin Funakoshi
(*10.11.1868 - †26.5.1957)
V Japonsku bylo okinawské karate poprvé neoficiálně představeno v Kyoto v roce 1916
při příležitosti svátku bojových umění. Tuto ukázku tehdy provedl představitel
okinawského stylu Shuri-te mistr Gichin Funakoshi.
V březnu roku 1921 navštívil v rámci státní návštěvy Okinawu tehdejší japonský princ
Hirohito, kde mu byla při této příležitosti představena na hradě Shuri ukázka karate.
Uspořádáním této ukázky byl opět pověřen mistr Funakoshi. Tato demonstrace na prince
učinila velmi hluboký dojem a po svém návratu zpět do Japonska se o ní zmínil před
ministrem školství a kultury.
Na tomto základě obdržela v roce 1921 okinawská společnost pro bojová umění Okinawa
Shobu-kai nabídku japonského ministerstva kultury, která obsahovala žádost
o oficiální představení okinawského karate na japonské půdě. Po několikerých
diskusích okinawských expertů bylo na základě porady navrženo několik představitelů,
mezi kterými byl i mistr Funakoshi Gichin, v té době na Okinawě uznávaný a vysoce
ceněný znalec okinawských bojových systémů. Vzhledem k tomu, že Funakoshi velmi dobře
ovládal japonštinu a dokázal se rovněž velice dobře orientovat i v historii okinawské
kultury, byly nakonec jeho schopnosti vzaty v úvahu při rozhodnutí o jeho výběru jako
okinawského představitele pro tuto demonstraci karate.
Na základě rozhodnutí Okinawa Shobu-kai odjíždí tehdy 53 letý mistr Funakoshi do
Japonska s tím, že po provedení ukázky karate, jejíž konání bylo stanoveno na
1. dubna 1922 v dívčí vyšší škole v Tokiu, se vrátí zpět na rodnou Okinawu. Jeho
demonstrace karate však vyvolala tak silnou odezvu, že vlivem dalších okolností mistr
v Japonsku už zůstal. Tam se až do konce svého života věnoval výuce a propagaci
karate. Z jeho podnětu a za jeho značného úsilí začaly postupně vznikat první kluby
karate při japonských univerzitách. V roce 1924 tak vznikl první klub karate na
univerzitě v Keňo, v roce 1926 následoval další klub na univerzitě Ichiko
a v roce 1927 to pak byly kluby na univerzitách Takushoku, Hosei, Waseda,
Niho a Shodai. Brzy na to následovalo zakládání dalších klubů, čímž byl položen
základ rozvoje karate v Japonsku.
Mistři karate v Tokyu (r.1930)
Kanken Toyama, Hironori Ohtsuka, Takeshi Shimoda, Gichin Funakoshi,
Choki Motobu, Kenwa Mabuni, Genwa Nakasone a Shinken Taira
(z leva).
Jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a nebyl příliš
ochoten měnit staré principy cvičení karate. Odmítal rovněž dělení karate na
jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění
(Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalení jedince a omezení
použití vlastního karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit
a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky,
a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky
ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem judo. Jigoro Kano, ve snaze
o zpřístupnění judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo
modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem v rychlém rozšíření judo po celém
světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy jiujitsu a tradice bojových
umění všeobecně. Gichin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny,
např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) aj. Přestože byl proti dělení
karate na různé styly, zavedli žáci jeho dojo název složený z jeho pseudonymu,
kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (japonsky Sdružení), a tím vlastně
položili základ pro směr Karate Shotokan.
Gichin Funakoshi ve svém karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou.
Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků
(Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (kumite).
Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve sanbon kumite a později ippon kihon
kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku organizovat
žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyama založit organizaci
JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate).
Masatoshi Nakayama
(*13.4.1913 - †15.4.1987)
Hidetaka Nishiyama
(*10.10.1928 - †7.11.2008)
Gichin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým
jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby karate při vstupu na sportovní
kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel
Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama.
JKA pohltilo 90% vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém
metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i systém rozhodování.
Vytvořil strukturu seminářů a instruktorů.
Již Gichin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové
umění po celém světě. Bohužel, Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho
instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil
Shihan Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanawaza, Kawazoe a jiné) vyslal
jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA
vrátil Masatoshi Nakayama. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik
instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra Funakoshi.
Asociaci uznalo Ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace
první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirozaku Kanazawa),
které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní
sport. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. „snap back“ – rychlé stržení
ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak
začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž Hidetaka Nishiyama nesouhlasil.
Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate
v armádě USA.
V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde založil „Celoamerickou Federaci
Karate“, která byla roku 1978 přeorganizována na „Americkou Federaci Amatérského
Karate“ AAFK (American Amateur Federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila
v „Mezinárodní Federaci Tradičního Karate“ ITFK (International Traditional Karate
Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je
Shihan Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK.
I když styl Shotokan vychází z učení mistra Funakoshiho, historicky mezi sebou
zápolí dvě sekce, které si přisvojují právo určovat pravidla pro uspořádání tohoto
bojového systému. Konkurentem JKA v Japonsku je škola stylu Shotokai, která pro své
příznivce užívá znak Tora no maki – tygra v oválu. Také je znám pod názvem Shotokan
tygr.
Japonské styly karate
Mezi hlavní styly karate, které se praktikují v Japonsku a jsou zároveň sdruženy ve světových sportovních organizacích patří tyto:
STYL: |
|
ZAKLADATEL: |
|
|
|
Shotokan-ryu |
|
Gichin Funakoshi |
Wado-ryu |
|
Hironori Otsuka |
Goju-kai |
|
Gogen Yamaguchi |
Shito-ryu |
|
Mensa Mabuni |
Kyokuschin-kai |
|
Massutattsu Oyama |
Oproti Okinawě má karate v Japonsku poměrně krátkou historii. Karate je zde
praktikováno především jako sportovní záležitost. Proto ve vztahu k japonskému
pojetí nemůžeme hovořit o tradiční formě karate.
Karate bylo díky instruktorům JKA rozšířeno po celém světě.
Japonští instruktoři se věnovali především výuce a neřešili vznik světových organizací.
První evropská organizace se datuje od roku 1963, především díky aktivitě francouzského mistra karate M.Henry Plee
- tzv. European Karate Union (EKU). V roce 1964 bylo zvoleno kompletní vedení EKU,
prezidentem asociace se stává Jacques Delcourt (Francie), který byl ve vedení až do roku 1997, tedy 34let.
První Evropský šampionát se konal 7.května 1966 v Paříži, za účasti mnoha karatistů.
V roce 1970 přijíždí mistr Ryoichi Sasakawa (prezident Japonské Federace Karate) do Paříže a s prezidentem EKU
(předchůdce EKF) Jacques Delcourt jedná o založení nové celosvětové organizace na základech FAJKO a EKU.
16.června 1970 vzniká vzájemná dohoda, čestným prezidentem nové světové asociace World Union Karate Organisation (WUKO)
se stává Ryoichi Sasakawa a výkonným předsedou Jacques Delcourt.
10.října 1970 se v Tokiu koná 1.mistroství světa karate pod záštitou WUKO, předchůdce současné federace World Karate Federation (WKF).
Současným presidentem WKF je Antonio Espinos. Součástí celosvětové asociace WKF jsou European Karate Federation (EKF, president Antonio Espinos),
African Karate Federation (UAKF), Asian Karate Federation (AKF), Oceanian karate Federation (OKF) a Panamerican Karate Federation (PKF).
Hlavními směry WKF jsou styly Shito-Ryu, Wado-Ryu, Goju-Ryu a Shotokan-Ryu.
Nejvýznamější roli v propagaci karate rozhodně sehrála Japan Karate Association (JKA),
která připravila a stále připravuje kvalitní mezinárodní instruktory.
Hirokazu Kanazawa
(*3.5.1931)
Mezi největší asociace Shotokan-Ryu patří "Shotokan Karate-Do International Federation" (SKIF)
pod vedením kancha Hirokazu Kanazawa (10.dan, nar.1931). Mistr Kanazawa je velký znalec karate,
který několikrát zvítězil v celo Japonských soutěžích. V roce 1957 dokonce vyhrál soutěž kumite i se zlomenou pravou rukou.
V roce 1961 odchází jako instruktor JKA na Hawaii a následně do Evropy (Anglie, Německo,..).
V roce 1971 se stává hlavním mezinárodním instruktorem JKA. Díky pozdějším neshodám opouští v roce 1978 JKA
a zakládá organizaci SKI. Hirokazu Kanazawa Sensei je považován za největšího současného mistra stylu Shotokan
a díky jeho širokým znalostem Japonského, Okinawského a Čínského bojového umění je uznávanou autoritou na celém světě.
Kromě Shotokan karate-do se věnuje rovněž Tai-Chi a proto jsou jeho techniky fantastickou harmonii dýchání, pohybu a časování.
Asociace SKIF má k dnešnímu dni více než 2.5 miliónu členů po celém světě a patří tak k největší organizaci Shotokan-Ryu.
Z ostatních významných světových organizací Shotokan-Ryu je třeba uvést např.
Funakoshi Shotokan Karate Assosiation (FSKA, Keneth Funakoshi), International Traditional Karate Federation (ITKF, Hidetaka Nishiyama) a další.
Historie karate v Česku začíná v roce 1962 pod vedením prvních nadšenců (Špička, Novák a další).
V roce 1970 je ustanovena první komise karate při Československém Svazu Judo.
Rozhodující vliv měl styl Shotokan-Ryu a to díky stykům s Rakouskem, Německem a Jugoslávií kde již vyučovali instruktoři JKA.
Později vzniká pod Českým Svazem Tělesné Výchovy (ČSTV) Český Svaz Karate, který je výhradně zastoupen stylem Shotokan-Ryu.
V roce 1971 a 1972 navštívil Čechy japonský mistr Ochi, který předvedl metodiku tréninku a ukázky karate.
Po roce 1989 se do ČR dostávají i jiné styly bojového umění a proto vzniká pod ČSTV tzv.
Česká Unie Bojových Umění (ČUBU), která v současné době zastřešuje kromě jiných i tyto asociace:
Český Svaz Karate (ČSKe) |
Český Svaz Goju-Ryu |
Český Svaz JKA |
Česká Asociace Tradičního Karate (ČATK) |
Český Svaz Shito-Ryu |
Česká Asociace Shorin-Ryu |
Asociace Karate Masutatsu Oyama |
Česká Federace Tradičního Karate FUDOKAN |
Česká Federace Okinawského Karate (ČFTKF) |
a další... |