Nádherný článek popisující Misogi od autora Miroslava Kodyma, prezidenta ČAA (Česká Asociace Aikido) v ČR.
Misogi (misogi harai, harai, óharae) je jedním z nejstarších a nejdůležitějších obřadů
očišťování japonského náboženství šintó. První zmínky o purifikačních praktikách jsou
dochovány z 8. století v japonských mýtech Kodžiki. Původně se očišťování, jako forma
vymýtání zlých vlivů a potlačení nepříznivých rysů člověka, provádělo dvakrát do roka
převážně způsobem omývání pod tekoucí vodou. Postupně se přidávaly další rity očišťování
a obnovování, které sloužily k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského
života jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení,
ale i noční můry a špatná znamení. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést:
pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem
roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu
vnoření se do ledové zimní vody; pobytem pod vodopádem (jin) prýštícím z hory (jang) tzv. takišugjó;
výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím
rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu. Kněz šintó může provést očistu i pouhým
mávnutím krátké hůlky s proužky bílého papíru (gohei).
Očistné rituály šintó vycházely z předpokladu, že je nutné se všem znečištěním vyhnout a pokud
se nahromadí, je potřeba nečistoty periodicky odplavovat purifikační a obnovovací obřadní
procedurou tak, aby výsledkem bylo subjektivní obnovení původního stavu čistoty. I mnohé jiné
náboženské systémy věnují pozornost principům očišťování, a zvláště pak očistě ducha. Například
křesťané se svými hříchy pravidelně předstupují k svaté zpovědi. Cesta bohů (šin-tao) klade na
čistotu a očistu mimořádný důraz. Jádro šintoistického ideálu čistoty spočívá ve snaze vést
čistý a upřímný život pod ochranou božství (kami). Ve vlhkém podnebí Japonska je i z praktického
hlediska tělesná čistota prvořadá a je vždy spojena s očistou duchovní. Toto pojetí pak vyjadřuje
jak abstraktní princip, tak konkrétní přirozené jsoucno a bytí člověka v univerzu, a usiluje
o harmonickou jednotu všech přírodních jevů. Kami, „to, co je nahoře“ a co člověka přesahuje,
zaplňují japonskou krajinu, jsou všudypřítomné a je jedno, zda se projeví ve stromu, hoře či kameni.
Kult kami tak postihuje úctu k přírodě i k předkům, je odpovědností vůči duchovní kontinuitě
a tradicí země vycházejícího slunce par excellence. Japonci v kami spatřují zdroj života a požehnání,
proto je vzývají a obracejí se k nim s prosbou o požehnání. Nemusí přitom příslušet k rigorózní sektě
či navštěvovat chrámy, stačí jim pořídit si domácí svatyni (kama-dana). Aby před kami mohli předstoupit
a byli pro ně přijatelní, pravidelně podstupují očistné procesy. V průběhu některých forem očišťování
často téměř obětují vlastní identitu, aby ji v obnovovacím procesu opět sami nabyli. Sebeobětování,
fyzická námaha a tělesné vypětí mají duchovní ráz a obnova znamená změnu a návrat k prvotnímu stavu čistoty.
Misogi je pojem pocházející především z šintó. To je však jen jedním kamínkem celkové náboženské mozaiky
a jako žádnou jinou z japonských tradic nelze šintó poznávat a interpretovat izolovaně. Dnešní japonské
„náboženství“ vytvářelo sedmero složek: šintóizmus, taoizmus, buddhizmus, konfucianizmus, křesťanství,
lidové náboženství a nové náboženské směry (tenri-kjó, sóka gakkai aj.). Jeho podstatou je koexistence
mnoha tradic v rámci jedné cesty. Zájemce o hlubší pochopení náboženských východisek současné japonské
kultury a projevů jejich cest nalezne dostatek odborných materiálů i u nás (H. Byron Earhart: Náboženství
Japonska; přímo z oblasti budó texty PhDr. I. Fojtíka aj.).
Stopy původních náboženských praktik či filozofických východisek lze nalézt v celé hierarchii vztahů
a jednání při praktikování většiny disciplín budó (zakladatel, tradice, učitel, žák), ani etiku a etiketu
dnešních dódžó si bez nich nelze představit. Některé principy šintó, včetně očistných cvičení například
pod horským vodopádem či tisícem seků mečem, původně jistě mnohem více náboženské, pronikly i do moderního
budó. Symbolikou šintó je pravděpodobně prostoupeno i mnoho dalších prvků a cvičení v různých japonských
bojových uměních, v některých více (sumó), v jiných méně.
Otázkou zůstává, zda je třeba i dnes po šintoistických kořenech pátrat. Co nám Evropanům může přinést
velmi specifické šintó? Vždyť šintóizmus, tato forma původně „náboženské“ výchovy bez teologie a dogmatů,
se v moderní historii a zvláště v letech druhé světové války stalo japonským státním náboženstvím,
dogmatem a pro mnohé synonymem tmářství, fanatizmu a nelidskosti. I fanatičtí kamikaze byli šintóisté
v samurajské tradici poslední a definitivní formy Misogi – seppuku. Můžeme se inspirovat nebo dokonce
řídit požadavky bušidó, ve skutečnosti pravidly středověkých „námezdních žoldáků“? V praxi možná tak
v cizinecké legii a na samuraje si můžeme jen hrát. Samurajské historky ovšem mají rádi všichni stoupenci
budó, i když ti starší a zkušenější by to často nepřiznali. Proč si tedy trápit tělo šintóistickým „cvičením“
a neučinit si poslední den roku příjemnějším?
Například v aikidó se po úvodních dechových cvičeních zaujímá pozice gaššó (meditační cvik v pozici s rukama
sepjatýma před obličejem), před vlastním procvičováním technik se „pádluje na symbolické lodi“ (torifune undó)
nebo seká pomyslným mečem do mnoha směrů (šiogiri undó). Na otázku o smyslu a původu zmíněných
cvičení mě kdysi jeden z mých prvních učitelů odpověděl poukázáním na hluboce nábožensky založeného
zakladatele aikidó. I když dnes po letech vím, že zmíněná cvičení lze logicky či „technicky“ vysvětlit,
již nejeden z noviců aikidó mně jako učiteli nesměle položil otázku. Její řešení mu pro pokračování v praxi
aikidó i jako věřícímu křesťanovi připadalo osobně neschůdné. Jsou aikidisté šintóisté či buddhisté?
Musí se zakladateli aikidó uklánět a ruce sepínat? V naprosté většině nejsou ani šintóisty, ani buddhisty,
i vzhledem k výchově a známým historickým skutečnostem, jsou převážně mladí čeští aikidisté dokonce nejčastěji
neznabohy. Některý z nich možná inklinuje k obrazoboreckému zenovému buddhizmu, jiný třeba pravidelně navštěvuje
katolický kostel, k šintoizmu si někdo najde vztah jen naprosto výjimečně. Přesto se svobodně uklánějí,
spínají ruce a někteří z nich dokonce věnují každoročně alespoň hodinu očistě své i svého dódžó.
Kolik prvků náboženství, filozofie, kultury, nebo chcete-li „japonského ducha“, je pro studium budó nezbytných
a kolik jich lze postrádat? Toť kardinální otázka. Odpovědí na ní může být koncept šinge muhó.
Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez, v našem případě „japonského“,
ducha a bez kokoro (srdce) by byla praxe budó jen obyčejným nácvikem agresivních metod, vyjádřeným
v struktuře té či oné disciplíny. Když z bojových umění odstraníme jejich spirituální stránky, uzříme
vyznavače boje toliko praktikující techniky kdysi vytvořené k zabití lidské bytosti. Jejich činnost
tak může být jen záminkou k provozování legálního a uspořádaného násilí. V lepším případě, o čemž ostatně
svědčí současná realita některých disciplín, třeba i úspěšným, ale duchovně, technicky, časově i jinak
limitovaným druhem sportovního vyžití.
Jedním z nejmohutnějších projevů japonského tvůrčího ducha je kompilace, uspořádání či obměna detailu,
aranžmá jednotlivostí do dokonalého celku. Náboženské a myšlenkové kořeny, ať již šintoistické, taoistické,
buddhistické či konfuciánské, které se v budó výrazně projevují, poukazují na význačný rys společný všem
oblastem japonské kulturní tradice a umělecké tvorby – eklektizmus za účelem vytvoření duchovní syntézy.
Instituce duchovních cest (dó), která takto vznikla, nebyla ani v Japonsku provozována náboženskými mysliteli,
ale lidmi, kteří se ve své praxi duchovní, tvůrčí i praktické pokoušeli o hlubokou syntézu ducha i těla.
Koncepce a projev jednotlivých dó spojily praktickou životní zbožnost s estetikou a duchovní zkušenost
s tělesnou v celek, který je samou esencí japonské kultury. Adepti těchto cest mnohdy pokročili v integraci
jednotlivých aspektů duchovního života nejdále. A budó je všemi svými kořeny jednou z nejvýraznějších
japonských duchovních cest.
Při jeho studiu není nezbytně nutné zabývat se japonským zenem, neřkuli šintóizmem, a přesto se pro mnohé
Evropany může cesta bojových umění stát nejen dočasným, ale celoživotním koníčkem, dokonce přímo životním
stylem. Budó však nemůže přestat být japonským bojovým uměním. Nemůže přepsat minulost a oddělit se od
svého kulturního pozadí. Ona kardinální otázka a problém jsou základní a nabývají na důležitosti tím více,
jak se od minulosti i kořenů budó vzdalujeme, jak časem spojitost s duchovními či náboženskými východisky
danými zakladateli disciplín přirozeně slábne.
A proto, i když cvičíme například aikidó, z hlediska časového určení vzniku velmi mladé a moderní budó,
měli bychom vnímat a přijímat poselství jeho velmi prastarého japonského původu a kořenů. V pozici seiza
se přece na cvičení bojových technik připravujeme, ač často o meditaci nebo zenu víme velmi málo.
Pozici gaššó přece praktikujeme, ač často o šintó nevíme skoro nic. Nacvičujeme vcelku praktické,
neboť jsou přítomny téměř ve všech současných systémech boje beze zbraně (kde se tak ovšem nenazývají),
techniky boje a nazýváme je přece kotegaeši (místo „hod vnějším výkrutem zápěstí“), tenči nage (místo
„hod vzad s vychýlením ve směru země nebesa“), nebo šio nage (místo „hod do čtyř směrů“). Nemusíme se
přece při tom ani učit japonsky.
A tak i dnes pro adepta budó a v České republice může být Misogi, tento starý původně šintóistický očistný
rituál se všemi svými tělesnými i duševními aspekty, současně očistou těla (tělesnou hygienou),
srdce (duševní disciplínou provozovanou za účelem sebeuvědomění), místa (očistou místa, kde člověk
žije nebo cvičí budó) i duše (vnitřním očištěním). Může mu posloužit k získání pevného ducha,
rozvíjet jeho ki a přispívat k jeho zmoudření. Moudrý člověk přece využívá i zdánlivě neprospěšných
věcí, kterým občas ani sám dokonale nerozumí, ke svému užitku. S jejich prožitkem roste i jeho
osobní zkušenost, a ta mu pak třeba časem umožní zpětně porozumět.
