Historie Karate

Čína

Pokud budeme chtít z širšího hlediska poznat vývoj bojového systému, dnes známého pod názvem karate, bude nutné nahlédnout do jeho historie a s tím spojených souvislostí. V Číně existují bojové systémy již několik tisíc let. Už za doby vlády „Žlutého císaře“ ve třetím tisíciletí před naším letopočtem bylo obyvatelstvu nařizováno pěstovat pohybová a bojová cvičení. Číňané už v té době věděli, že tato cvičení slouží zároveň jako účinná metoda pro utužování těla a zachování zdraví. Později tento princip nařízení převzal i další čínský císař Júa. Důkazem mohou být některé archeologické nálezy váz na území Číny, pocházející z doby více jak tisíci lety před naším letopočtem, na kterých jsou reliéfně znázorněny techniky pěstního zápasu a také některá držení v zápasnických chvatech.

Říká se, že kata jsou stará jako bojové systémy samotné. Podle jedné z verzí se všeobecně za první sestavu, i když se v podstatě jednalo o gymnastické a dechové cvičení nežli o formu, považuje soubor tělesných cviků, který byl původně určen pro zlepšení fyzické kondice a upevnění zdraví šaolinských mnichů. Tato metoda měla zároveň sloužit i pro rozvoj harmonie těla, mysli a ducha. Toto tělesné cvičení zavedl podle všeobecně přijímané verze indický buddhistický misionář Boodhidharma (čínsky Ta-Mo, japonsky Daruma Taishi), po svém příchodu do kláštera Šaolin kolem roku 520 n.l. Tento (z pohledu vývoje bojových systémů) historický klášter, opředený množstvím mýtů a legend, se nachází v čínské provincii Henan. Klášter dal v roce 477 n.l. postavit císař Siao-wen jako poctu buddhistickému učiteli Bhadrovi. Boodhidharma toto cvičení nazval „Shih-po-Luo-han-sho“, v překladu „osmnáct rukou Luo-han“. Slovo „Luo-han“ označuje buddhistické svaté, tzv. Arhaty. Takto jsou nazýváni ti, kteří dosáhli nirvány. Toto ucelené tělesné cvičení sloužilo zároveň i jako doplněk k meditačnímu směru buddhismu, který Boddhidharma rovněž v tomto klášteře zavedl. Některé prvky tohoto cvičení vycházely z původního indického bojového systému, nazývaného „Vanžrámuští“, v překladu „tvrdá pěst“. V Indii v té době směla tento bojový systém praktikovat pouze šlechta Kšatriú, z které pocházel i sám Boodhidharma.

Další metoda, kterou podle legendy údajně Boodhidharma zavedl spolu s doplněním o vlastní verzi dechových cvičení, podporujících meditační praktiky, je obsažena v systému Ekkin-kyo. Z tohoto systému měli mít šaolinští mniši údajně schopnost čerpat duševní a fyzickou sílu, díky níž pak prosluli po celé Číně pro jejich odvahu, statečnost a vynikající bojové schopnosti. Tento systém se stal základem pro později vyvinuté legendární šaolinské Kempo, neboli Chuan-fa (Chuan – metoda, způsob, fa – pěst).

Podle některých historiků Boodhidharma údajně zavedl rovněž i kodex Wu-te představující z morálního hlediska něco jako „ctnost bojovníka“ nebo „disciplína bojovníka“. Z tohoto základního kodexu byl později vytvořen tzv. Dojokun, neboli „etická pravidla chování žáka bojových umění“.

I když je dnes Boodhidharma všeobecně považován za symbol předchůdce později vytvořeného bojového stylu Chuan-fa, ze kterého později vzniklo dnešní karate, přesto nikdy žádný bojový styl nevytvořil. Jako symbol bojového umění je Boodhidharma uznáván kvůli jinému aspektu, a sice že podstata jeho učení spočívala ve zdůrazňování harmonie pohybu a s tím spojených principů Yin a Yang. Tuto metodu učil prostřednictvím cvičení správného dýchání. A jelikož každý styl karate zachovávající původní tradici zdůrazňuje tyto principy a má je také obsaženy ve svém systému, stal se Boodhidharma z tohoto důvodu symbolem pro tento bojový styl.

Později další šaolinský mnich Chuen Yuan rozšířil Boodhidharmovo cvičení „osmnácti rukou“ na 72 cviků a posléze spolu s dalšími dvěma mnichy Li-Chengem a Pai-Yu-fengem jej upravil na 170 cviků. Tento systém, sestávající celkem z pěti forem – draka, tygra, leoparda, hada a jeřába, nazvali Ng-Ying-Ga. Nejednalo se však ještě o kata ve smyslu souborných cvičení, ale především o různé způsoby vedení boje. Tato metoda obsahovala některé charakteristické postoje, včetně různých způsobů přemisťování a zahrnovala rovněž i používání obranných a útočných prvků a také propracovanější metody prohloubeného dýchání.

V průběhu vývoje tohoto bojového systému byly vytvářeny jednotlivými experty typické formy sestav, které měly různé podoby. Původně se tento bojový systém neskládal z několika stylů, jako je tomu dnes, ale pouze z osobního pojetí, těžiště a principů jednotlivých mistrů, kteří jej dále rozvíjeli. Tyto principy pak byly obsaženy v jimi vytvořených individuálních formách. Každý mistr do těchto forem vkládal své vlastní prvky na základě svého osobního přístupu k danému stylu. Takto upravené formy pak předával dále svým žákům. Vzhledem k tomu, že v té době neexistovaly žádné písemné, ani jiné záznamy o těchto formách a ústní předání nemohlo dostatečně vystihnout všechny detaily, bylo další předávání těchto forem odkázáno na různé interpretace jednotlivých následovníků daného stylu. V té době ani nebyl možný jiný způsob učení. Tento postup sice zaručoval svým způsobem další vývoj těchto forem, ovšem za cenu toho, že současně docházelo často k jejich obsahovým změnám. Proto se také některá z velmi starých kata do dnešních dnů vůbec nedochovala, a jiná, která se dochovala, byla zase poznamenána tímto vývojem natolik, že její dnešní podoba se od té původní zcela liší.

Okinawa

Vývoj bojového systému karate na Okinawě byl ovlivňován několika aspekty probíhajícími nezávisle na sobě jak z časového, tak z historického pohledu. Největšího rozmachu ve svém vývoji doznal tento bojový systém nikoli v kolébce svého vzniku v Číně, ale paradoxně až na Okinawě, kam byl z Číny ve své původní formě přenesen.

Okinawa, v doslovném překladu „rosa v otevřeném moři“, je hlavním ostrovem v souostroví Ryukyu, ležícím mezi Taiwanem a Japonskem. Vývoj tohoto bojového systému na Okinawě ovlivnilo mnoho faktorů, mezi nimiž důležitou roli sehrálo rovněž i zeměpisné umístění tohoto ostrova.

Bojový styl Chuan-fa byl importován na Okinawu přibližně kolem 10.století n.l. čínskými mnichy. Ti se na svých cestách, za účelem šíření učení buddhismu, dostali až na tento ostrov. Okinawa je ve spojení s bojovými systémy Tode a Kobudo důležitým historickým místem, něco jako byl Řím pro Evropu. Zde došlo v průběhu osmi staletí (mezi obdobími Sui a Ming) díky již zmíněnému systému Chuan-fa ke značnému vývoji a následnému rozmachu těchto bojových systémů. Tento vývoj poznamenal již vytvořený domorodý bojový systém, který byl na Okinawě v té době už delší čas praktikován pod různými názvy jako Reymio Tode („podivuhodná čínská technika“), Shimpi Tode („tajemná čínská technika“), Tode, Toudi, nebo také zkráceně Te. V překladu Tode znamená „technika Tang“, nebo také „čínská technika“ (TO = okinawský výraz pro čínskou „dynastii Tang““, DE nebo TE = okinawský výraz slova „technika“). Původní okinawský bojový systém však postrádal jakékoliv filosofické principy, včetně etických norem. Byl založen na omezeném počtu technik, kde hlavní roli zastávaly většinou techniky zavřených pěstí. Jeho cílem bylo studium připravenosti pro možnost optimálního řešení konfliktních situací v případě střetného boje, a to za účelem vlastního přežití.

První kontakty Okinawy s Čínou se začaly uskutečňovat přibližně v letech 560 – 618 n.l. za vlády dynastie Sui a to z podnětu čínského císaře Yang Chiena. Tento císař, hnaný touhou po odhalení tajemství života a přeměny kovů ve zlato, vyslal expedici, která dostala za úkol najít „zemi šťastných a nesmrtelných“. Ta se měla podle pověsti nacházet někde na východě. Expedice Číňanů nakonec doplula až k souostroví Ryukyu, kde však měla u břehů Okinawy údajně ztroskotat. Podle některých autorů měla tato historická událost údajně vliv i na první osidlování tohoto ostrova.

V 7. století Čína oficiálně uznává Japonsko jako samostatný a politicky nezávislý subjekt Toto přispělo k tomu, že se začala mezi oběma zeměmi rozvíjet (mimo jiné) i obchodní činnost, která byla realizována přes Okinawu. Pozdější obchodní vztahy samotných obyvatel Okinawy s jinými zeměmi rovněž ovlivnily další vývoj a formování bojových systémů na tomto ostrově. Přispělo k tomu i to, že ve 14. století Čína, v rámci svých diplomatických styků, vyslala na ostrov Okinawu tzv. „kulturní poselstvo“ v podobě několika čínských rodin, které se mělo každý druhý rok opakovat. Toto poselstvo bylo tvořeno převážně z řad řemeslníků, umělců a dalších potřebných profesí, ale byli mezi nimi i mniši a kněží. Tyto čínské rodiny se na Okinawě usadily a jejich členové začali postupně zasvěcovat místní obyvatelstvo do tajemství výroby papíru, keramiky, černého čínského laku, ale i také do stavby lodí. Předpokládá se, že mezi členy těchto rodin bylo i několik významných expertů čínského Chuan-fa té doby, kteří na Okinawě začali postupně tento bojový systém vyučovat.

Tímto byl pochopitelně ovlivněn další samotný vývoj již praktikovaného Tode. S čínským bojovým systémem Chuan-fa se měla někdy kolem 14. století na Okinawu dostat současně i první kata, která se později stala nedílnou součástí tréninku tohoto bojového systému.

Samotný vznik původního okinawského systému boje bez použití zbraně je z historického pohledu odhadován na dobu zhruba před více jak 1000 lety. V té době ještě nebylo používání klasických bodných a sečných zbraní na Okinawě běžnou záležitostí. Pro místní obyvatelstvo byla v té době znalost určitého způsobu boje bez použití zbraně životní nutností a často i otázkou přežití. Důvodem byly časté okupační nájezdy japonských vládců, kteří si jako první začali uvědomovat výhodnou strategickou polohu ostrova a následně ji také důsledně využívat ke svým kolonizátorským cílům. Tento bojový systém, ve kterém stěžejní základ tvořily různé techniky rukou a nohou, především ale sevřená pěst, byl trénován se značnou vážností, protože na jeho účinnosti bylo závislé vlastní přežití. V té době byl při výcviku Tode kladen velký důraz nejen na rozvoj technik, ale i na rozvoj tělesných schopností.

V historii okinawského bojového systému byla důležitá tři období, která tento bojový systém značně ovlivnila a měla rozhodující vliv na jeho rozvoj. První z těchto zmíněných období začalo kolem roku 1429. Tehdy bylo vydáno na Okinawě královské nařízení Bunjirikokuseisaku, které mělo podporovat zavedený vzdělávací systém. Současně s tím jak narůstala všeobecná vzdělanost, narůstala i vzdělanost v bojovém systému Tode. Někdy kolem roku 1470 začalo docházet na Okinawě k vojensky podněcovaným nepokojům. Tyto mocenské šarvátky vyvrcholily roku 1479 svržením staré dynastie Sho, vedené králem Sho-Hashi. Toto byl začátek druhého z těchto tří období, kdy byla nastolena nová dynastie. Nový král nástupnické dynastie Sho-Shin vydal královský výnos Haitorei, který pod trestem smrti zakazoval každému bez výjimky nosit zbraň. Tento královský výnos vyvolal mezi šlechtou značné rozhořčení, protože právo nosit meč bylo v té době znakem vysokého společenského postavení. Král nařídil zároveň zkonfiskovat veškeré zbraně a umístit je na hrad, kde sídlil. Toto nařízení se vztahovalo na všechny předměty, včetně zemědělského a pracovního nářadí, které by mohly být použity domorodým obyvatelstvem v případě povstání jako zbraň. V každé vesnici byl proto ponechán jediný nůž na krájení potravin, který byl ale přikován na řetěz k místní studni. V souvislosti s tímto nařízením se museli všichni příslušníci okinawské šlechty, včetně svých rodinných příslušníků, přestěhovat do hlavního města Shuri, aby tak byli neustále pod vládní kontrolou. Toto nařízení se současně vztahovalo i na praktikování bojového systému Tode, který se proto dále musel cvičit v naprosté tajnosti převážně v noci, pod rouškou tmy, nebo na dobře skrytých místech. Tomu, kdo by byl přistižen při jeho praktikování, hrozil nejpřísnější trest.

Roku 1604 vydala japonská vláda na Okinawě zákon zakazující vlastnění veškerých zbraní. To byl začátek třetího z výše zmiňovaných období, nazývaného Kimbuseisaku. Pouhých pět let poté, v roce 1609, byl vydán dekret umožňující tehdejšímu šógunovi Hidetaka Tokugawovi obsadit a kolonizovat Okinawu. Po vpádu klanu Satsuma z Kyushuna Okinawu si tento klan ostrov po krátké době podrobil. Tato japonská nadvláda, trvající nepřetržitě dalších 300 let, přinesla místnímu obyvatelstvu nesmírné utrpení, bídu a neustálé ponižování ze strany japonských okupantů. Obyvatelé Okinawy byli neustále využíváni k těžkým nuceným pracím a doslova vydíráni drastickými daněmi. Jakýkoli, byť i malý pokus o odpor Japonci ihned krutě a bez milosti trestali. V této době vzniklo hluboké nepřátelství ze strany obyvatel Okinawy vůči Japoncům, které nebylo do dnešní doby překonáno.

Toto doslova otrokářské zřízení dalo místnímu obyvatelstvu, sužovanému drastickými opatřeními a zároveň zoufalou bezmocí proti japonským okupantům, silný podnět pro následný rozvoj okinawského systému Tode. Ten umožňoval jeho adeptům přetvořit své tělo ve skutečně smrtící zbraň, což na sobě pocítili hlavně Róninové, sloužící japonským okupantům. Atmosféra krutosti okupantů vůči domorodému obyvatelstvu neustále houstla. Tento neudržitelný stav podnítil příslušníky okinawské šlechty k rozviji Tode, boje beze zbraně, zatímco obyčejné obyvatelstvo, které tvořili většinou řemeslníci, rolníci a rybáři, začalo používat předměty denní potřeby, včetně pracovních nástrojů a přetvářet je tak na velice účinné zbraně. Rolníci byli nuceni cvičit tajně během denních prací, protože pracovní nástroje, které ráno vyfasovali, museli večer zase vrátit. Tímto byl položen základ pro později vyvinutý a vysoce účinný bojový systém, který se plně osvědčil při častých střetech proti ozbrojeným okupantům, který dnes známe pod názvem Kobudo. Výuka Tode tehdy probíhala často pouze v rodinném kruhu a výuka jiných, nežli rodinných příslušníků nebyla v té době přípustná. Na straně jedné tento způsob výuky zamezoval případnému odhalení učitelů a jejich následné likvidaci, na straně druhé však toto znamenalo, že se ostatní okinawské obyvatelstvo o umění těchto mistrů nikdy nedozvědělo. Často se proto stávalo, že s úmrtím posledního zasvěceného člena rodiny nebylo možné dál předávat rodinný systém bojového umění. Tímto způsobem zřejmě zaniklo mnoho unikátních forem pojetí Tode, které se bohužel již nedochovaly.

Později, když na Okinawě začala vzkvétat obchodní činnost, obyvatelé Okinawy více cestovali i mimo ostrov. Své obchodní aktivity směřovali do Číny, Japonska, Koreje a posléze i do Indonésie, Vietnamu, Thajska a Filipín. Ze svých obchodních cest si přinášeli s sebou mimo jiné i poznatky o bojových systémech zemí, které při svých cestách navštívili. Hlavním zdrojem poznatků pro ně však byly především prvky, které získali z jihočínských bojových stylů Chuan-fa. Tyto styly odvozovaly svůj původ jak ze stylu kláštera Shaolin, tak i z ostatních stylů pocházejících z jižní Číny, především z provincie Fukien. Takto získané dovednosti dokázali obyvatelé Okinawy, s využitím staletých zkušeností ze svého systému Tode, přetvořit pro vlastní použití a vyvinout tak velmi účinný bojový systém. Ten později, aby z něj odstranili čínský vliv v jeho názvu, namísto původního Tode, začali nazývat Okinawa-te (technika Okinawy). Vývoj takto importovaných způsobů boje bez použití zbraní a jejich prolínání spolu s domorodým uměním Tode probíhal na Okinawě zhruba po tři století. Během tohoto časového úseku postupně došlo k vytvoření bojového systému, který byl již v té době na velmi vysoké úrovni.

Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te, a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto bojové umění bylo ovšem v protikladu k dnešnímu karate čistá metoda sebeobrany a odlišovala se značně od později vzniklých japonských stylů (Shotokan-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu, aj.). Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Zatímco dnes je trénink technik uspořádán na sbírání bodů v utkání, zdůrazňovalo Okinawa-te působení techniky. Necvičilo se aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojovný smysl techniky nebyl v zasažení protivníka, ale v působení (ikken-hissatsu).

Techniky, které se dnes vyskytují v klasických kata, mohou být pochopeny, jen když jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich není třeba v utkání používat a to vedlo k tomu, že byly rozvíjeny v moderním karate čisté tělesné techniky ( Shosa ), které přirozeným způsobem měnili celkovou strukturu starého umění.

Zatímco je dnešní trénink techniky uspořádán tak, aby byl protivník virtuozitou v pohybech a rychlostí překonán, a aby tím bylo docíleno „bodu“, zajímalo mistry Okinawa-te jen málo, zda mohli svého protivníka a jeho útok přežít.

V rámci kulturních styků Číny s Okinawou vybral v 18. století císař Ming třicet šest čínských rodin, které vyslal na Okinawu. Tyto rodiny se měly usídlit v okolí města Naha. Spolu s nimi přišel i muž, s nímž je spojován jeden z nejstarších názvů kata. Jeho jméno bylo Kushanku (japonsky Kosokun) a měl to být údajně jeden z největších expertů bojových umění té doby. Jedna z verzí uvádí, že se jednalo o císařského vyslance, podle jiné verze se mělo jednat o čínského vojenského atašé. Ten po svém usazení na Okinawě začal místní obyvatele vyučovat jeden z bojových systémů Chuan-fa. Později svému nejznámějšímu žáku Shungo Sakugawovi (1733 – 1815), který se u něj učil 6 let, předal kata Kushanku. Sakugawa později tuto kata doplnil o svou vlastní verzi a takto upravenou jí předal svému žáku Sokon Matsumurovi. Ten později tuto kata zařadil do systému Shorin-ryu, kde se ještě dnes stále pod jejím původním názvem vyučuje. Zhruba až do začátku 19. století, kdy se ještě Tode cvičilo tajně, byla kata hlavním těžištěm každého tréninku spolu s makiwarou, která sloužila jako tréninková pomůcka pro rozvoj kime a správné tvrdé techniky. Makiwara byla používána z důvodu, že se adept učil usměrňovat tok vnitřní energie účinně do cíle tak, až se technika stala smrtící zbraní. V té době byl na kata kladen veliký důraz, větší než na techniky samotné, především po stránce duchovní. Mistři věřili, že veškeré tajemství karate je ukryto právě v kata. Z tohoto důvodu byla makiwara a kata nejvíce ceněnou tréninkovou metodou. Okinawští mistři považovali kata za „srdce“ Tode a makiwaru za jeho „ duši“. Tode v té době bylo praktikováno výlučně jako sebeobranný systém a jeho účelem bylo destrukčním způsobem vyřadit nebo zabít protivníka v boji. Z tohoto důvodu bylo žádoucí techniky trénovat tak, aby byl adept Tode schopen jediným úderem nebo kopem vyřadit protivníka z boje a zároveň, aby dokázal neutralizovat sílu v technikách protivníka a tím ustát útoky vedené plnou silou na jeho tělo. Proto byl v té době ve výcviku kladen veliký důraz rovněž na rozvoj síly a celkové odolnosti těla. Cílem takto vedeného tréninku bylo dosažení ničivé schopnosti, nazývané „Ikken-Hitssattsu“, neboli“zabít jediným úderem“ a současně s tím byla praktikována i metoda tréninku, kdy se adept učil schopnosti neutralizovat sílu v technikách protivníka „Kake Dameshi“. V historii je přesto známo jen skutečně malé procento expertů, kteří byli schopni tímto způsobem rozhodnout boj. Trénink útoku a obrany s opravdovým soupeřem tak, jak jej známe dnes ve všech formách kumite, tehdy ještě neexistoval a nebyl vůbec myslitelný kvůli nekontrolovanému dopadu technik na cíl. V té době byly velmi dobře známé destrukční schopnosti technik a mistři proto odmítali jakoukoliv konfrontaci, a to i v podobě třeba jen řízeného boje. Byli si dobře vědomi toho, že na první pohled zdánlivě neškodně provedený úder může po nějaké době zasaženému přivodit vážné zdravotní problémy a někdy i smrt. Tehdy bylo již dlouhou dobu známé umění, pocházející z Číny a nazývané „Dym-mak“, v překladu „dotek smrti“. Znalec tohoto systému údajně dokázal lehkým úderem nebo někdy i dotekem na vitální bod na těle, přivodit zasaženému po nějaké době smrt. Z tohoto důvodu bylo nutné využít v tréninku umělou bojovou situaci, kterou cvičící bude ovládat pomocí své mysli a svého bojového ducha. Proto také hlavním těžištěm tréninků byla kata.

S postupem času přestávali být jednotlivé styly Okinawa-te utajované, což vedlo nakonec k vzájemným výměnám zkušeností a poznatků mezi jednotlivými mistry z měst Shuri, Tomari a Naha. Následným vlivem duchovního učení buddhismu a taoismu, které bylo neodmyslitelně spojené s okinawským Tode, se začaly na Okinawě nezávisle na sobě formovat tři hlavní školy, které postupně začaly nabývat konkrétní podoby ucelených systémů. Tyto styly, které byly pojmenovány podle místa jejich vzniku, silně ovlivnily další rozvoj karate na Okinawě. V okolí Shuri, jako královského města bohatých šlechtických rodin Okinawy, vznikl systém, nazývaný Shuri-te, který cvičila místní šlechta. Prvním mistrem tohoto systému byl Shungo Sakugawa (1733 – 1815), přezdívaný také „Tode Sakugawa“. Ve městě Tomari obývaném především farmáři a rolníky byl vytvořen styl, nazvaný „Tomari-te“. Jeho prvním a zároveň významnějším představitelem byl mistr Kosaku Matsumura (1829 – 1898). V přístavním městě Naha, obchodního a komerčního centra Okinawy, zase vznikl z původních dvou linií mistrů Asona a Waichizana, které byly založeny na kata Naifanshi, styl nazývaný „Naha-te“. Linie Ason však postupně zanikla úmrtím jejího posledního mistra Oyataky Tomigusuku a z linie Waichizan vznikl později cestou přes mistra Higashionna a Miyagiho styl Goju-ryu.

V určitých oblastech a bodech nebylo Okinawa-te pouhou sebeobranou, ale přisvojilo si filosofii, kde určitá lidská podoba byla zavedena do systému tréninku. Toto bylo především praktikováno v době Itose a Matsumury. Během této doby většina instruktorů karate limitovala počet svých studentů, kteří byli přijati. Avšak tato praxe skončila, když bylo karate zavedeno do veřejných škol. Veřejná výuka karate začala na základní škole v Shuri v roce 1901 pod vedením Itose. Když Itosu začal učit ve veřejné škole, byl už starý muž. Jeho dva nejlepší studenti Yabu a Hanashiro v podstatě vyučovali pod jeho dohledem.

S rozmachem karate ve školách se začal v každé z nich vytvářet určitý specifický styl daný především učitelem. Zde jsou některé první školy a jejich instruktoři:

Poprvé před veřejností demonstroval karate Funakoshi v roce 1915. V roce 1918 Motobuho bratři, Miyagi, Shiroma, Mabuni a Kyan začali cvičit a utvářet neformální diskusní skupinu. Ve stejnou dobu vytvářeli skupiny další lidé jako Funakoshi, Oshiro, Tokumura, Ishikawa, Chibana a Tokuda. Později v roce 1925 tyto dvě skupiny začaly organizovat skupinová setkání, která se skládala jak z diskuzí, tak i fyzického tréninku.

Japonsko

V Japonsku bylo okinawské karate poprvé neoficiálně představeno v Kyoto v roce 1916 při příležitosti svátku bojových umění. Tuto ukázku tehdy provedl představitel okinawského stylu Shuri-te mistr Gichin Funakoshi.

V březnu roku 1921 navštívil v rámci státní návštěvy Okinawu tehdejší japonský princ Hirohito, kde mu byla při této příležitosti představena na hradě Shuri ukázka karate. Uspořádáním této ukázky byl opět pověřen mistr Funakoshi. Tato demonstrace na prince učinila velmi hluboký dojem a po svém návratu zpět do Japonska se o ní zmínil před ministrem školství a kultury.

Na tomto základě obdržela v roce 1921 okinawská společnost pro bojová umění Okinawa Shobu-kai nabídku japonského ministerstva kultury, která obsahovala žádost o oficiální představení okinawského karate na japonské půdě. Po několikerých diskusích okinawských expertů bylo na základě porady navrženo několik představitelů, mezi kterými byl i mistr Funakoshi Gichin, v té době na Okinawě uznávaný a vysoce ceněný znalec okinawských bojových systémů. Vzhledem k tomu, že Funakoshi velmi dobře ovládal japonštinu a dokázal se rovněž velice dobře orientovat i v historii okinawské kultury, byly nakonec jeho schopnosti vzaty v úvahu při rozhodnutí o jeho výběru jako okinawského představitele pro tuto demonstraci karate.

Na základě rozhodnutí Okinawa Shobu-kai odjíždí tehdy 53 letý mistr Funakoshi do Japonska s tím, že po provedení ukázky karate, jejíž konání bylo stanoveno na 1. dubna 1922 v dívčí vyšší škole v Tokiu, se vrátí zpět na rodnou Okinawu. Jeho demonstrace karate však vyvolala tak silnou odezvu, že vlivem dalších okolností mistr v Japonsku už zůstal. Tam se až do konce svého života věnoval výuce a propagaci karate. Z jeho podnětu a za jeho značného úsilí začaly postupně vznikat první kluby karate při japonských univerzitách. V roce 1924 tak vznikl první klub karate na univerzitě v Keňo, v roce 1926 následoval další klub na univerzitě Ichiko a v roce 1927 to pak byly kluby na univerzitách Takushoku, Hosei, Waseda, Niho a Shodai. Brzy na to následovalo zakládání dalších klubů, čímž byl položen základ rozvoje karate v Japonsku.

Jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a nebyl příliš ochoten měnit staré principy cvičení karate. Odmítal rovněž dělení karate na jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění (Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalení jedince a omezení použití vlastního karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky, a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem judo. Jigoro Kano, ve snaze o zpřístupnění judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno úspěchem v rychlém rozšíření judo po celém světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy jiujitsu a tradice bojových umění všeobecně. Gichin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny, např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) aj. Přestože byl proti dělení karate na různé styly, zavedli žáci jeho dojo název složený z jeho pseudonymu, kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (japonsky Sdružení), a tím vlastně položili základ pro směr Karate Shotokan.

Gichin Funakoshi ve svém karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou. Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků (Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (kumite). Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve sanbon kumite a později ippon kihon kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku organizovat žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyama založit organizaci JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate).

Gichin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby karate při vstupu na sportovní kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama. JKA pohltilo 90% vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i systém rozhodování. Vytvořil strukturu seminářů a instruktorů.

Již Gichin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové umění po celém světě. Bohužel, Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil Shihan Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanawaza, Kawazoe a jiné) vyslal jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA vrátil Masatoshi Nakayama. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra Funakoshi. Asociaci uznalo Ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirozaku Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. „snap back“ – rychlé stržení ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž Hidetaka Nishiyama nesouhlasil. Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate v armádě USA.

V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde založil „Celoamerickou Federaci Karate“, která byla roku 1978 přeorganizována na „Americkou Federaci Amatérského Karate“ AAFK (American Amateur Federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila v „Mezinárodní Federaci Tradičního Karate“ ITFK (International Traditional Karate Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je Shihan Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK.

I když styl Shotokan vychází z učení mistra Funakoshiho, historicky mezi sebou zápolí dvě sekce, které si přisvojují právo určovat pravidla pro uspořádání tohoto bojového systému. Konkurentem JKA v Japonsku je škola stylu Shotokai, která pro své příznivce užívá znak Tora no maki – tygra v oválu. Také je znám pod názvem Shotokan tygr.

Japonské styly karate

Mezi hlavní styly karate, které se praktikují v Japonsku a jsou zároveň sdruženy ve světových sportovních organizacích patří tyto:

Oproti Okinawě má karate v Japonsku poměrně krátkou historii. Karate je zde praktikováno především jako sportovní záležitost. Proto ve vztahu k japonskému pojetí nemůžeme hovořit o tradiční formě karate.

Karate ve světě

Karate bylo díky instruktorům JKA rozšířeno po celém světě. Japonští instruktoři se věnovali především výuce a neřešili vznik světových organizací. První evropská organizace se datuje od roku 1963, především díky aktivitě francouzského mistra karate M.Henry Plee - tzv. European Karate Union (EKU). V roce 1964 bylo zvoleno kompletní vedení EKU, prezidentem asociace se stává Jacques Delcourt (Francie), který byl ve vedení až do roku 1997, tedy 34let. První Evropský šampionát se konal 7.května 1966 v Paříži, za účasti mnoha karatistů.

V roce 1970 přijíždí mistr Ryoichi Sasakawa (prezident Japonské Federace Karate) do Paříže a s prezidentem EKU (předchůdce EKF) Jacques Delcourt jedná o založení nové celosvětové organizace na základech FAJKO a EKU. 16.června 1970 vzniká vzájemná dohoda, čestným prezidentem nové světové asociace World Union Karate Organisation (WUKO) se stává Ryoichi Sasakawa a výkonným předsedou Jacques Delcourt.

10.října 1970 se v Tokiu koná 1.mistroství světa karate pod záštitou WUKO, předchůdce současné federace World Karate Federation (WKF). Současným presidentem WKF je Antonio Espinos. Součástí celosvětové asociace WKF jsou European Karate Federation (EKF, president Antonio Espinos), African Karate Federation (UAKF), Asian Karate Federation (AKF), Oceanian karate Federation (OKF) a Panamerican Karate Federation (PKF). Hlavními směry WKF jsou styly Shito-Ryu, Wado-Ryu, Goju-Ryu a Shotokan-Ryu.

Nejvýznamější roli v propagaci karate rozhodně sehrála Japan Karate Association (JKA), která připravila a stále připravuje kvalitní mezinárodní instruktory.

Mezi největší asociace Shotokan-Ryu patří "Shotokan Karate-Do International Federation" (SKIF) pod vedením kancha Hirokazu Kanazawa (10.dan, nar.1931). Mistr Kanazawa je velký znalec karate, který několikrát zvítězil v celo Japonských soutěžích. V roce 1957 dokonce vyhrál soutěž kumite i se zlomenou pravou rukou. V roce 1961 odchází jako instruktor JKA na Hawaii a následně do Evropy (Anglie, Německo,..). V roce 1971 se stává hlavním mezinárodním instruktorem JKA. Díky pozdějším neshodám opouští v roce 1978 JKA a zakládá organizaci SKI. Hirokazu Kanazawa Sensei je považován za největšího současného mistra stylu Shotokan a díky jeho širokým znalostem Japonského, Okinawského a Čínského bojového umění je uznávanou autoritou na celém světě. Kromě Shotokan karate-do se věnuje rovněž Tai-Chi a proto jsou jeho techniky fantastickou harmonii dýchání, pohybu a časování. Asociace SKIF má k dnešnímu dni více než 2.5 miliónu členů po celém světě a patří tak k největší organizaci Shotokan-Ryu.

Z ostatních významných světových organizací Shotokan-Ryu je třeba uvést např. Funakoshi Shotokan Karate Assosiation (FSKA, Keneth Funakoshi), International Traditional Karate Federation (ITKF, Hidetaka Nishiyama) a další.

Karate v Čechách

Historie karate v Česku začíná v roce 1962 pod vedením prvních nadšenců (Špička, Novák a další). V roce 1970 je ustanovena první komise karate při Československém Svazu Judo. Rozhodující vliv měl styl Shotokan-Ryu a to díky stykům s Rakouskem, Německem a Jugoslávií kde již vyučovali instruktoři JKA. Později vzniká pod Českým Svazem Tělesné Výchovy (ČSTV) Český Svaz Karate, který je výhradně zastoupen stylem Shotokan-Ryu. V roce 1971 a 1972 navštívil Čechy japonský mistr Ochi, který předvedl metodiku tréninku a ukázky karate. Po roce 1989 se do ČR dostávají i jiné styly bojového umění a proto vzniká pod ČSTV tzv. Česká Unie Bojových Umění (ČUBU), která v současné době zastřešuje kromě jiných i tyto asociace: