Yasutsune ltosu (Anko Itosu), jeden z největších Meijin (velkých mistrů) okinawských bojových umění,
se narodil v roce 1830 jako syn jednoho Samuraie v Shuri no Tobaru. Přiměřeně svému stavu byl vychován velmi přísně.
V 16-ti letech ho přivedl jeho otec k "Bushi" Matsumura, jednomu z největších expertů bojového umění Shuri-te té doby.
Brzy na to začalo pro chlapce vyučování. Matsumura byl přísným učitelem, málo chválil a hodně trestal.
Od svých žáků očekával slepou poslušnost a bezpodmínečnou důvěru.
O mladých letech Itosu legendy hodně vyprávějí a mnohé z těchto priběhů přispívají dnes k tomu, aby přinesly světlo do událostí tehdejší doby.
Takto se vypráví o příhodě, která se udála v roce 1856, když musel bojovat proti muži jménem Tomoyose, někdejšímu šampionovi Shorei-ryu.
Už nějakou dobu byla rivalita mezi Shuri a Naha, vztahující se na efektivitu jejich bojových wnění.
Před Yamagataya v Naha se nacházel velký skalní úlomek, který lidé nazývati Ude-kake-shi.
Když někdo šel ke skále a položil na ni ruku, bylo to vyzvání k boji vůči nejlepšímu bojovníku města.
ltosu to učinil. Příčinou toho byla fáma několika obyvatel z Naha, kteří říkali, že by nemohlo Shuri-te být tak účinné,
aby obstálo proti bojovníkům z Naha. Tak došlo mezi Itosu a Tomoyose k boji. Itosu pracoval tvrdě a disciplinovaně 8 let pod vedením Matsumura.
Kromě toho se učil ještě u Shimpan Gusukuma (linie Shionja) a u Yasuri, u přímého žáka Iwah.
Během doby se rozvinul v neporazitelného bojovníka a jednoho z největších mistrů bojových umění, kteří vůbec kdy v Karate byli.
V životě Itosu bylo hodně mužů, kteří ho vyzývali a dávali život v sázku, jen aby porazili slavného mistra, a tím se stali sami slavní.
Přesto však nebyl mistr Itosu nikdy poražen. Ačkoliv byl malé postavy, měly jeho ruce obrovskou sílu, že jimi mohl rozdrtit bambusové stonky.
Jednou byl napaden cizím bojovníkem na ulici. Vypráví se, že Itosu uchopil jednoduše muže za zápěstí a šel svou cestou.
Muž se nemohl osvobodit a byl nucen běžet vedle něho bez pomoci.
Ještě v roce 1905, když bylo Itosu 75 let, přišli jacísi muži a chtěli se s ním měřit.
Jeho poslední utkání bylo proti jednomu významnému velikánovi japonského Juda. Japonci byli v zemi okupanti a nebyli obzvláště oblíbeni.
V té době se již hluboké nepřátelství vyřešilo a prostor dostalo příměří.
Japonci byli stále připraveni odhalit tajemství kolem okinawského umění, což také stále činili, ale Okinawané je dovedli izolovat.
To bylo pro Japonce, kteří byli na svá bojová umění obzvláště hrdi, důvod pro trvalá vyzvání okinawských škol.
Protože tato vyzvání zůstávala stále bez odpovědi, vyvíjeli jako páni ostrova takový násilný politický tlak na správní orgány Okinawy,
že ty byly nuceny obrátit se na mistry Okinawa-te a požádat o souhlas s bojem. Mistr Itosu rozhodl udělat konec nesmyslné konkurenci a přijal výzvu.
Japonci mysleli, že to učinil ve jménu školy a že pošle mladého silného bojovníka, a tak přivezli z Japonska rychle svého championa v Judu.
Boj byl připraven s velkým úsilím a oznámen v širokém kruhu. Ale když pak předstoupil 751etý stařec, byla to velká vzpoura.
Boj se téměř nekonal, neboť Japonci to pokládali pod svou důstojnost měřit svoje bojové umění se starým mužem.
Před tím shromáždil Itosu svoji celou školu a řekl svým žákům: "Dnes budete moci vidět Karate ve skutečném boji, nebot' nastoupím sám proti expertovi v Judu.
Přirozeně ho nezabiji, ale dnes ukáži Japoncům, že Karate může být strašnou zbraní".
Boj trval jen několik sekund. Když Japonec poprvé zaútočil, provedl mistr krátké Tsuki (úder pěstí) a Judoka padl v bezvědomí k zemi.
Mistr se nad ním sklonil, provedl techniku Kuatsu (znovuoživovací) a přivedl ho k životu. Poté se zvedl a řekl početnému přítomnému publiku:
"Dnes jste viděli, co Karate může nezasvěcenému způsobit. Nesmělo by se nikdy užívat za tímto účelem, neboť Karate je zamýšleno jen pro bezvýchodné situace.
Zanechte toho s dnešním bojem a vždy si na to vzpomeňte."
Yasutsune Itosu, "svatá pěst Shuri-te", byl jedním z největších mistrů bojových umění, kteří kdy existovali. Jeho nejvýznamnějším přínosem byly jeho Kata.
Řekl: "Karate je způsob života, cesta, jak dospět k absolutní bezpečnosti a nebojácnosti. Člověk, který cvičí Kata,
může určitým rozložením těžišť v Kata zlepšit své individuální schopnosti až ke krajní hranici."
Itosu byl přesvědčen o tom, že musí cvičenec dosáhnout nejdříve plného ovládnutí těla před každým dalším rozvojem v bojových uměních.
K tomu pro něho existovala jen jedna cesta: cesta Kata. Řekl: "V bojovém umění nedochází kžádnému rozvoji, když cvičenec zameškává zdokonalovat svoje Kata."
Kata nepřipisoval rozvoj těla, nýbrž také kontrolu dýchání a ducha, schopnost klidné koncentrace a ovládnutí sebe samého.
Itosu říkal, že člověk, který cvičí Kata, může dosáhnout klidného stavu, v němž rozumí kolísáním své vlastní duše (Bonno)'y.
Ovládá je a současně je schopen vyjádřit každý vnitřní pocit svým tělem. Podmíněno touto okolností nazval Karate uměním.
Poukazoval stále na to, že vlastní podstatou Karate není sebeobrana, nýbrž cvičení k dokonalé zralosti osobnosti.
Itosu byl vnějším žákem Matsumura (vnitřní žák byl Anko Azato). V roce 1905 založil Pinan (Heian)
a zavedl je jako gymnastická cvičení na základních školách Okinawy. Mnoho starých Kata bylo díky němu dochováno
a jeho žáci založili následně okinawanské styly Shorin-ryu. Kromě toho rozvíjel několik forem Kata dále,
což vedlo k založení Tekki nidan, Tekki sandan, Baassai sho a Kanku sho.
Anko Itosu zemřel v roce 1916. Byl jedním z mála Meijin v dějinách bojových umění, který svoje umění ovládal daleko za hranicemi tělesného chápání.
Přímí žáci mistra Itosu byli: Kentsu Yabu, Yabíku Moden, Kenwa Mabuni, Gusukuma Shiroma, Choshin Chibana, Tokuda Ambun, Oshiro Choki,
Choki Motobu, Shimpan Masashige, Yamagawa Choto, Funakoshi Gichin a Ogosuku Chogo.
